Loď lásky - Ach, Rosemary, poplujte se mnou. - Kam?, kapitáne. V?dy? spolu plujeme. - Ano, slečno, ale zatím pouze na lodi. Myslel jsem ?ivotem. Poplujte se mnou ?ivotem, má drahá. - Och, kapitáne, netroufala jsem si ani pomyslet? - Ano, vím, Rosemary, příli? dlouho jsem s vyznáním otálel. - Ne? jste nabral správný kurs? - Anebo ne? jsem se dostal ke kormidlu, dá se říci. Ne? jsem vás zastihl ve chvíli, kdy vám mohu vyznat lásku. V?echny moje lodi jsou i va?e. - Ano, kapitáne, otálel jste tro?ku déle, ne? by bylo zdravé. - Ano, slečno, ale pochopíte, ?e jsem nemohl ?ádat o va?i ruku, dokud jsem neměl jistotu, ?e u?ivím rodinu. Jako chudého rybáře s jednou veslicí by mě vá? papá hnal. A? teprve před týdnem jsem se hmotně zabezpečil?a nyní vyu?ívám první vhodné chvíle, abych vás po?ádal o ruku. Miluji vás ale od chvíle, kdy jsem vás poprvé spatřil za mří?í v dveřích klá?tera, kde jste byla na vychování. - Och, kapitáne? - Neomdlévejte, Rosemary. - Je mi dobře, jen jsem chtěla, abyste mě obejmul. - Má rybko?Nu?e? - Jacku, víte, ?e já vám odpověď dáti nemohu. Musíte se zeptat mého papá. - Rosemary, v?dy? jste moderní ?ena.. - Ano, Jacku, ale zde nejde jenom o spojení srdcí?Ach, jak ráda bych se s vámi spojila, ale obávám se, ?e se mnou má papá ji? nějaké úmysly. Proč by mě jinak vyzvedl z klá?tera po pouhých deseti letech? - Nebojím se pirátů, ani nepřízně osudu, pokud budu vědět, jaké city ke mně chováte. Mohu tedy zkusit ?těstí? Patří mi va?e srdce, Rosemary? - Rozhodně. Hleďte, přichází papá. - Dobrý den, kapitáne. - Dobrý den, barone. - Vidím vás v dru?ném rozhovoru s mou dcerou. Znamená to něco, kapitáne? Vím, ?e jste čestný mu? a gentleman, a proto doufám, ?e va?e úmysly jsou kři??álově čisté jako toto zpěněné moře. - Rád bych si s vámi promluvil, barone. - Jsem vám k slu?bám. - Mohli bychom si pohovořit jinde ne? zde, barone? - Raději bych to odbyl tady, kapitáne. Můj čas je drahý. Nejdra??í tady, uprostřed oceánu. O Rosemary se nebojte, dlouhým pobytem v klá?teře je zocelená jako lodní ?roub. - Nu?e, barone Vulcane de la Sopko, ?ádám vás o ruku va?í dcery Rosemary. Svou kladnou odpověď mi ji? dala. - Je mi velmi líto, ale má dcera není informována o jistých skutečnostech. Vzal jsem ji z klá?tera, abych ji provdal, to souhlasí. Av?ak, kapitáne, Rosemary je ji? zasnoubena s rejdařstvím Lodička a Loď. Toti? s novým majitelem tohoto podniku, abych byl přesný. Rosemary, neomdlévej. - Och, papá, jak mě mů?ete zasnoubit bez mého vědomí. - Morálka mé společenské vrstvy mi to dovoluje, dcero. - Tak?e, kapitáne, Rosemariino srdce mo?ná patří vám, ov?em její ruka a v?e ostatní bude patřit jinému. Proto?e jste čestný mu?, věřím, ?e a? do Southamptonu, kde vystoupíme a bude svatba, nebudete mou dceru ji? více vyhledávat. Odcházíme, Rosemary. Rosemary!!! - Barone, posečkejte. V tom případě je v?e v pořádku. Novým majitelem zmíněného rejdařství jsem toti? ji? týden já. Zde prosím doklad o koupi. Věděl jsem, ?e se s vámi zde setkám, proto jsem si ho připravil. - Drahý příteli! V tom případě je v?e v nejlep?ím pořádku. Rosemary, projev prosím svému budoucímu man?elovi trochu přízně. Řekni mu třeba křestním jménem! - Jacku? - Výborně, Rosemary. Znamená to tedy, milý zeti, ?e jste majitelem i této nádherné lodi, na které se nacházíme? - Ano, barone. I poslední vidlička zde má na sobě logo mé firmy. - Výborně. Do lep?ích rukou se Rosemary dostat nemohla. A? je va?e man?elství stejně nádherné a vydr?í stejně dlouho, jako tato loď, Titanic. /30.ledna 2006, na zadání Franty Baďury/

Povídka o černém koníkovi z kolotoče Na jednom kolotoči bydlel černý koník. Celé dny vozil děti dokolečka, dokola, a? se mu z toho hlava točila. Vedle kolotoče stál autodrom. Ach, jak koník záviděl autům, která mohla jezdit v?emi směry: dopředu, dozadu, doleva, doprava, setkávat se a zase vzdalovat? Byla tak nale?těná a barevná ? modrá, červená, zlatá, zelená?Ka?dé neslo nějaký báječný nápis ? jako ACTION, SUPER, GO!?kde?to koník měl jenom černou, na několika místech odřenou srst. Jednou v noci se nejbli??ímu autíčku přiznal: - Chtěl bych být jako vy: jezdíte si kudy chcete, a ty barvy! To já musím celý den běhat jenom dokolečka a koukněte na mou srst. Pryč jsou doby, kdy byla hustá a černá jako uhel?- Vidí? jen pozlátko, a to je?tě zdálky, koníku, smutně řeklo autíčko. Nezáviď nám, není to takový med, jak se zdá. Děti nás trápí. Pořád do sebe musíme vrá?et, ví?, jak to bolí? Závidí? nám nápisy, ale neví?, ?e jsou místo záplat tam, kde v nás hlodá rez, na místech, kde máme oprýskaný lak a vůbec vypadáme o?klivě?! Ty má? srst, která tě hřeje, ale nás jenom studí plech?Dlouho a dlouho mluvilo autíčko koníkovi do du?e, ale neuvěřil. Tak často otáčel hlavu směrem k autodromu, a? mu na stranu zůstala. I při?ly za majitelem kolotoče děti a na divného koníka si stě?ovaly. Při?el, prohlédl ho a nahradil novým, bílým jako čerstvý sníh. Černý koník stál opřený o maringotku a nevěděl, co s ním bude dál. Pr?elo na něj anebo zase slunce pálilo, psi u něj zvedali no?ičku, na hřbet mu sedaly mouchy?Teprve teď přestal závidět autům z autodromu: dobře sly?el, jak v noci polámaně vzdychají, a? příli? zblízka viděl jejich odřený lak a prorezlá místa. Tím víc ale záviděl bílému koníkovi: - Kdybych byl na jeho místě, kdybych tak mohl zase běhat dokola a vozit děti, říkal si? Jednou při?el na pou? tatínek s malou holčičkou. Hned se rozběhla k maringotce: ? To je krásný koníček, ten se mi líbí, toho bych chtěla. ? Kecko malá!, pousmál se tatínek. - Bě? se rad?i povozit na kolotoči. Svezla se sotva jednou a bě?ela zpátky: ? Tatínku, prosímtě, kup mi toho koníčka. Je tady sám a je mu smutno? ? K čemu by ti byl, doma přece nemáme kolotoč?, namítal. ? Prosím, prosím, ?adonila a obrátila na tatínka oči jako černé knoflíčky. Postavím ho k posteli a bude můj kamarád?A prosila a prosila, a? tatínek podlehl a ?el se zeptat pana majitele. ? Jen si ho odneste, co já s ním, mávl rukou, stejně jsem ho chtěl spálit? Nade?la poslední noc. Koník stál opřený o maringotku a tě?il se na ráno, a? pojede k holčičce. Samým rozru?ením nemohl dospat, a proto sly?el závistivé houkání autíček: - ? nikdo do tebe nebude vrá?et a bourat i sly?el i r?ání koníka z kolotoče: - Nebudou tě okopávat dětské boty, hned bych s tebou měnil?V?echno sly?el, ale necítil ?ádné zadostiučinění. Přemý?lel o své holčičce. A tak byl ná? koník na tom nakonec ze v?ech nejlíp. /8/2003-1/2005/ 25.1.2005 20:48

-Ahoj!...Tady přece. Úplně dole, ve vodě. - U? vás vidím, příteli. Co tady děláte? Tedy co TAM děláte?Dlouho jsme se neviděli. - Trénuju, kapitáne.Neměl jsem čas se ani ozvat, v?echen ho věnuju novému koníčku. - A jaký to je? Máte jich tolik, ?e snad není mo?né, abyste zvládl dal?í! Ostatně, nechcete jít na palubu? Rád bych vás přátelsky obejmul. - Děkuji za pozvání, to mohu. Ale raději mě neobjímejte nebo budete celý mokrý. - Vodník se přece nemů?e namočit. - Jak který, jak který, já ano, příteli. Znáte mě, v?dy musím mít něco speciálního. - Přátelství s vámi je mi nadev?e, navíc mám nepromokavou uniformu. Vítejte na palubě. Je libo doutník? Vynikající, pravý kubánský. Vodnické pu?kvorcové bohu?el nemám. - Děkuji, víte, ?e nekouřím. - Promiňte, pozapomněl jsem, Ale je?tě jste mi neřekl, co děláte ve zdej?ích vodách? Nenapadá mě ?ádný sport, ve kterém byste nezískal aspoň jeden světový rekord. Naposledy jste myslím exceloval ve sportovním rybolovu. - Vidíte, a to se ryb od dětství bojím. Proto jsem v?dy bydleli v po?árních nádr?ích. Tam ryby nejsou. Maminka naříkala, ?e nemá s kým promluvit?Ano, naposledy jsem ulovil dvě velryby najednou, ale teď jsem se dal na vytrvalostní plavání. Chci přeplavat La Manche. Nikdo z rodiny to nedokázal, budu první. Plavu ve v?em, co uvidím. Zkou?el jsem plavat i ve sklenici od okurek, to jsem dělával jako kluk. Ale nedokázal jsem se zmen?it na dostatečně dlouhou dobu, tak?e nakonec museli sklenici rozbít. Ta potupa! Psal o tom i VODNÍK VČERA, DNES A ZÍTRA, nečetl jste náhodou? - Bohu?el. Ty noviny mám předplacené, ale ne? ke mně doplují, vět?inou se rozmočí. - Tak?e od té doby trénuju jen v moři. Tady přece jenom není tolik zvědavých novinářů jako ve slepých ramenech malých řek. - Skleničku whisky? - Nepohrdnu. A co vy, kapitáne, kde se tu berete? Naposledy jste vozil děti po rybníku. -?ivot je ?ena. - Snad změna, ne? ?ivot je změna. - Ne, ?ena. Madam Rů?enka. To ona mi nabídla řídit zaoceánský parník, který patří její cestovní kanceláři. - Mám vás litovat či gratulovat? - Sám nevím. Docela se mi to líbí, zatím plujeme bez nehody. Nebýt kotelníka. - Kotelníka? - Dává mi rozumy. Jak mám jet, kam mám jet, předevčírem v noci jsme málem nabourali do tankeru. - Proč ho nevyká?ete do kotelny? - Je to bratranec madam Rů?enky a ona mě zaměstnává, tak?e? - Tak?e vás mám spí? litovat. - Jak o tom mluvíme, uvědomuju si , ?e jsou chvíle, kdy bych s vámi měnil. Sportovat, objevovat, tykat si s yettim, stát pořád na stupni vítězů a otevírat ?ampaňské? - U? mám z toho namo?ené zápěstí. - ?jen tak si plavat. Zpívá Plavu si ani nevím jak. - Pojďte si to vyměnit. - Co?e? - Pojďte si to vyměnit. Loď jsem je?tě neřídil, Modrou stuhu za rychlost ve sbírce trofejí taky nemám?Vezmu to za vás. Být na suchu a přitom ve vodě, to je můj sen. Mít pod nohama oceán? - Palubu, pod nohama máte palubu. - Nemusíte se bát, vodu znám jako své boty. Bude to zajímavá zku?enost pro nás oba. - Kapitán nemů?e opustit loď. - Zastoupím vás. - Ale poznají to. - Umím se v kohokoliv proměnit. Nepoznají rozdíl. - A pak, ehm?je tu madam Rů?enka. - Co je s madam Rů?enkou? - Musím s ní trávit večery. Chodit mezi účastníky zájezdu. A tak. - V tom nevidím problém, příteli. Zkrotil jsem velryby, zkrotím i madam. A kotelníka taky vyká?u kam patří. - V tom případě ano. Svěřuju vám loď. Pozor na ledovce. A taky na kormidlo. Prasklo a kotelník ho slepil izolepou. - Nebojte se a klidně plavte. - Kdyby to cestující věděli?přijde mi to k smíchu. Kdyby věděli, ?e kapitán je vodník! - Zůstane to mezi námi. V klidu bě?te a a? vás to omrzí, prostě mi po?lete zprávu v láhvi. Po?lu pro vás jednu z těch dvou velryb. - U? nemáme čas. Vidíte tu ?enu, co sem přichází? To je Rů?enka. - Zajímavá ?ena u? od pohledu. - Co teprve a? ji usly?íte! Ale kdy? myslíte, tak hodně ?těstí. Hodně ?těstí, příteli. A dobrý vítr! /27.března 2006,psáno pro kabaret/

- Pane, moment, počkejte, sem teď nemů?ete, kdy? je mokrá podlaha. Sotva to trochu uschlo, abych vytírala znova... - Snad nebude tak zle. Koukejte, je sluníčko, za chvíli to bude suché. - Jo, jo, sluníčko, to by mohl říct ka?dý. Přeci vidíte, ?e vytírám. Nemů?ete chvilku počkat nebo jít jinudy? - Omlouvám se, ale ke kormidlu se jinak nedostanu. - Počkejte, počkejte, halt, a co tam chcete dělat? U kormidla má co dělat akorát ná? pan kapitán. - Za ním právě jdu. - Ale já ho je?tě dneska neviděla! Ví o vás vůbec? - Jistě. Známe se spoustu let. - Ale budete muset počkat ne? se vzbudí. Nemů?u vás tam pustit samotnýho. Kam by to vedlo, kdyby ka?dej mohl ke kormidlu. Sedněte si tady na lavičku a počkejte. Rad?i na tu druhou, tady u? je zase mokro. A kdo vůbec jste? Na?e turisty znám v?echny od vidění, ale vás ne. A jak jste se sem dostal, kdy? jsme nikde nestavěli?! - Jsem kapitánův kamarád. Připlul jsem. Vidíte tamtu loď? - Tu malou? - Právě tu!Tak na ní jsem přijel. - Vodník! To je divný jméno pro loď. Vy se nebojíte? To já bych se bála! - Čeho prosímvás? - No, jezdit na lodi jménem Vodník. ?e to něco přivolá. Nějakýho vodníka, ?e mě stáhne dolů. Já teda na stra?idla nevěřím, ale na vodníky ano. To tak patří nějak k povolání asi, kdy? uklízím na lodi. A nechoďte mi tady pořád, nestačí to uschnout. - Pardon. Ehm, vy si taky myslíte, ?e vodníci topí lidi? - A co by měli jinýho dělat? To ví ka?dej. - Starat se o vodu, o ryby.... - Prosímvás, vodník se bude starat o vodu a o ryby! Ten se stará akorát o du?ičky ? aby jich neměl málo. A taky se mění v bílýho koně. - To ?ádný vodník nikdy neuměl a umět nebude! - Helejte se a jak víte, ?e se neuměli měnit v bílý koně? Kristepane, já se zblázním. Rad?i pojďte sem, neseďte v tom mokru. Dneska to vytírání snad nedodělám. - Myslíte, ?e přijde brzy? - Kapitán? Dlouho u? to trvat nebude. Touhle dobou zrovna vstává. A hned je jako rybička. Kapitán jak má bejt! - A kolik jste jich viděla, ?e srovnáváte? - Určitě víc ne? vodníků, pane! Vodníka jsem neviděla za celej ?ivot ani jednoho a kapitána aspoň toho na?eho. - Nesu mu důle?itou zprávu a docela to spěchá. Nemohla byste prosím pro něj dojít? - To bych teda nemohla, mám dost práce tady. - Do?el bych sám, ale na?lapal bych. - Hlavně by kolem vás bylo v?ude mokro. Kdo vůbec jste?! - Studovali jsme s va?ím kapitánem na námořní akademii. - Tak?e...taky kapitán? ? to máte ale malou loď! - Kapitán zrovna ne, ale něco podobného. - Taky s vodou? - Ano. - Tak to jo, to jste můj člověk. Jak děláte s vodou? - Abyste se nespletla. - Jak bych mohla! Kdo dělá něco s vodou, nemů?e být lump. - Před chvílí jste nadávala na vodníky, ?e topí lidi a mění se v koně? - To je něco jinýho! Vodníci nejsou lidi! - Myslíte? - Koukejte, u? jde kapitán! Kdy? odchází, ohlí?í se a mumlá si: - To jsou mi věci, u? ?patně sly?ím. Jak mu to kapitán říkal? Příteli vodníku? /25.února 2006, psáno pro kabaret/

Bylo u? pozdě jít na ten pohřeb. Komukoliv by bylo pozdě, nato? Andrému, který si tolik zakládal na přesnosti. André se ve skutečnosti tak nejmenoval, říkalo se mu tak proto, ?e kdy? se opil, co? bylo poměrně často, na celou ulici francouzsky hulákal Tři tambory. Antonín Neduha si povolil uzel na kravatě a vyčerpaně se posadil. Sakra budík, křáp, nezvonil včas. Ale i tak by se funus dal stihnout. Kdyby měl křídla, proto?e ta zatracená tramvaj jela o pět minut dřív. Kdyby ten pra?ivý ?ivot vůbec ?el podle jízdního řádu, teď by ?el André na pohřeb jemu. A ten by jistě při?el včas. Před pěti lety chodil do nemocnice za ním, za Tonym. Mělo to být opačně?Ale ?ádný KDYBY neexistovalo. Sehnul se a zvedl z podlahy parte: MILOVANÝ OTEC, MAN?EL, BRATR, STRÝC?Chybělo tam DO?IVOTNÍ CTITEL MAGDIČKY LOFFELMANNOVÉ, VÝČEPNÍ OD SLUNCE. Jestlipak se při?la aspoň podívat na pohřeb?, napadlo ho. To by si teda zaslou?il, za v?echny peníze, co u ní nechal. A za tu lásku. To teda ano. Vedle v pokoji vyletěla z hodin kukačka, trhl sebou. Pohřeb zme?kal, ale něco pro kamaráda udělat musí. Půjde ke Slunci, sedne si ke stolu, kde sedávali spolu, a opije se. Neudělal to dobře pět let, nejdřív se sna?il dodr?et zákaz, pak zestárl či co a pře?la ho chu?, ale dneska se opije. Zapomene, mo?ná někdo přijde a řekne mu, jaké to André měl. Jestli mu hráli Tři tambory, jak v?dycky chtěl? Znovu si utáhl uzel na kravatě, a navlékl sako. V?dy? je skoro pozůstalý ? pivní bratři, říkala někdy man?elka, kdy? neměla den. Nazul si černé mokasíny a vy?el do ulic. Byl krásný slunečný den, v?ude vlály vlajky, dokonce i na ?kole vedle Slunce pleskaly dva prapory jako o závod. Ale to v květnu v?dycky. Jejich stůl byl volný, v lokále bylo nezvykle ticho a prázdno. Magdička byla v černém a měla zarudlé oči. ? Co si dá? Tondo?, zeptala se. Skoro se na ní bál podívat: - Vodku, Magdi, a velkou. Zavrtěla hlavou: - Bude? muset počkat, a? od dvou. Teď jedině limo, káva, čaj. Jsou volby. Dobrý den: na pohřeb pozdě, na opití brzy. Objednal si limonádu, vlastně jen proto, aby měl důvod sedět u JEJICH stolu. Opatrně začal: - Nebylas na pohřbu? André to měl? Zavrtěla hlavou: - Kdo by byl v lokále? A i kdybych tam ?la?.Ta jeho, man?elka, ví?, co se povídalo, a ví?, jak to bylo?Nedělalo by to dobrotu. Sklonila se a udělala na účtenku čárku: - Jo, man?elku měl krávu?Ale já toho vola někdy skoro milovala, a odplula houpavým pohybem lodi, která se vrací po bouři do přístavu. /16.srpna 2005, 21:04 ? 25.května 2006, 13:52/

Mája forever - /Biene auf immer/ - dceři Pavle 1.obraz Pětiletá Pájinka sedí v křesle a napjatě se dívá na černobílou TV, kde právě bě?í Včelka Mája. Nevyru?í ji ani, kdy? mi upadne na zem plechový hrnec. 2.obraz Tentý? pokoj, trochu jinak zařízený, televize na stejném místě, stejné velikosti, ale barevná. Před ní ve stejném křesle sedí Pája a soustředěně sleduje Včelku Máju. Pravda, trochu vyrostla ? na zdi za ní je veliký papír s nápisem Happy birthday ? 15. 3.obraz Tentý? pokoj s jinými závěsy, vprostřed na stole několikapatrový dort. V křesle sedí Pavla ve svatebních ?atech a hledá v TV programu. Nedá se zneklidnit ani vzru?enými hlasy, které se ozývají odvedle. Cvakne klika a vejde ?enich. Čmelák Vilík v parádním černém obleku. /26.dubna 2005/

Absint Otevřely se dveře od kavárny a ve?el malý, kulatý pán. Kloboukem hodil na nejbli??í stolek a přistoupil k barovému pultu. - Absint máte, prosím?, zeptal se velmi, velmi zdvořile. Barman na něj zvědavě pohlédl: - Absint?...samozřejmě, a natáhl se na polici nad sebou. Odměřil skleničku tyrkysové tekutiny a kdy? ji hostovi podával, zeptal se: - Pán ráčí být básník?. Mu?ík se zarděl jako pivoňka: - Básník, to je silné slovo, ale? - Sna?íte se, ?e?, doplnil mladý barman. Neznámý ho začal zajímat. - Tak tak, přitakal mu? a obrátil do sebe poslední kapičku absintu. ? V?dy? vy se také sna?íte? Barman překvapeně vzhlédl: - Jak to víte? A loktem odsunul hloub do barpultu popsaný list papíru. Mu? několikrát nervózně otřel dlaně do kapesníku: - Vím, ?e pí?e?, ale pořád nejsi spokojený, pře?el náhle na tykání. - A jak to vím? V?echno vím. Nevěří?, viď, pokračoval neznámý, - nikdo nevěří?, rozpřáhl ruce a v teatrálním gestu se otočil k prázdné kavárně. ? Ani jeden mi nevěříte, promlouval k opu?těným stolkům. - A přitom ? v?echny vás znám! V?echny!!! Barman nenápadně mrkl na hodinky a mu?ík gesto zaznamenal. Jako by si teprve teď uvědomil smě?nost svého počínání, rozpačitě si přejel rukou po ple?i a vysmrkal se. - Pardon, chlapče, pardon, vrátil se zase k původnímu chování. ? Je?tě jednu, natáhl ruku s prázdnou skleničkou, ale tentokrát s pitím nepospíchal. ? Jak to jde?, kývl hlavou směrem k rozepsané básni, kterou ov?em nemohl vidět. S klepnutím polo?il skleničku na pult a vztyčil prst v nabádavém gestu: - Být vámi, změním poslední sloku - nemá správný rytmus. Čistý sonet to ale nebude ani pak?Příli? mnoho slabik, příli? mnoho slabik, zase zvý?il hlas. Barmanovi začínal být maličko nepříjemný. Pan V?echnovím, pokřtil si v duchu toho divného kulatého pána. Co mohl vědět ? ale?JAK TO MOHL VĚDĚT?! ? Jak víte, co pí?u?, zeptal se a sna?il se zachovat klid. ? Jak to vím?Jak to vím?, divný host do sebe obrátil zbytek absintu, nadechl se, teatrálně rozpřáhl ruce jako prve, - a pak je zase svěsil podél těla. ? Stejně bys mi nevěřil, pronesl klidně. Kývl hlavou směrem k absintu: - Kolik platím?, a vytahoval portmonku. Barman se rozhodl, ?e neznámého jen tak odejít nenechá. - To nechte, to je na mě, mu?ík na něj tázavě pohlédl, -? ale jak to myslíte s tím sonetem? ? U? jsem říkal: příli? mnoho slabik. Stačí změnit poslední sloku. Má úcta, pane, dvěma prsty se dotkl krempy klobouku, otevřel dveře a vy?el na ulici. Barman vyběhl téměř za ním, ale ulice u? byla liduprázdná. Zakroutil hlavou a vrátil se za pult. Téměř proti své vůli vzal tu?ku a rozepsanou báseň opravil podle rad malého pána. Bylo to lep?í. Zlostně mrskl tu?kou, a? se rozlomila. Jedna půlka spadla pod pult, kde ji později odpoledne na?el kolega. - Co tady kdo dělal s tu?kou?, zeptal se. - Ale, takový divný chlap sem při?el?, řekl barman. Kolega doplnil: - ?malý, v klobouku - a pil absint? Ten sem občas chodí, asi trochu me?uge, ale vyhodit ho nemů?u. Nic nedělá, má jen divné řeči: říká, ?e je na?e druhé já. /15.února - 26.února 2005/

Parohy Minutová groteska - S kým to mluví?, dcero?! Má? snad milence?! - Co je ti do toho? Tohle je můj ?ivot! - Dohodly jsme se, ?e si vezme? Josého Armanda! Jedině jeho peníze zachrání na?i firmu! - To je v pořádku, Josého si vezmu. Ale nemiluju ho, tak co mám dělat?! Neříkej, ?es tatínkovi nikdy nenasadila parohy! - Nasazuju mu je dodnes. Ale to je něco jiného! - Jak něco jiného! Jsi má matka! - A ty má dcera! - Právě proto! - Nasazování parohů je jen ne?kodný rozmar, kde?to tvůj milenec mů?e ohrozit záchranu na?í firmy! - José se nic nedozví! Ostatně je?tě nepřijel. - Ani tatínek se nesmí nic dozvědět. P?t, právě přichází. Vstoupí Don Miguel s revolverem v ruce: - Co se to tady děje? Právě jsem se chtěl vedle zastřelit. Ale jestli si Rosalinda opravdu chce vzít Josého Armanda, tak to neudělám. Jeho peníze zachrání na?i firmu. - Tatínku! - Dcero! - Migueli! - Drahá! - Sly?íte auto? José přijí?dí. - Migueli?!! - Ach ano, chtěl jsem se zastřelit a zapomněl jsem na ně. - Vezmi si ty slavnostní. Don Miguel zmizí ve vedlej?ím pokoji, ?eny si zatím před zrcadlem uhlazují ?aty a vlasy. Kdy? sly?í kroky, otočí se. - A teď mů?eme společně přivítat na?eho zachránce, zamne si spokojeně ruce Don Miguel, zatímco se opatrně vrací. Na hlavě má obrovité zlaté parohy, které mu nesedí příli? pevně. /28..srpna - 25.října 2007, na základě vyprávění dětí, dívaly se na telenovelu/

V přímém přenosu /literární cvičení/ - Ahoj, podávám mu ruku z auta, já jsem Zora. Je to ode mě malinko nezdvořilé, měla bych vystoupit a ruku podat vestoje, ale hodiny bě?í, za půl hodiny nám o dvacet kilometrů dál začíná společný pořad. Je v tom i malinko na?tvání na člověka, který nemá mobil ? a jeho? jsme proto hledali po celém městě. Nějak ?patně jsem si napsala místo srazu a bez mobilu nemohla upřesnit. - Dobrý den, Va?íček, pozdraví on a podá mi ruku. Má pevný stisk, první bod v jeho prospěch. To bude nějakej magor, zhodnotila jsem ho na základě odpovědi, proč on, přesčtyřicátník, nemá mobil. ? Jsem antiglobalista, zněla. Ale teď ho poočku pozoruju ? na zjevného magora nevypadá. Přesčtyřicátník, ?edý svetr, poněkud obno?ené man?estráky, zelený parker. Zjevně nemá potřebu být in a stále mladý. Vlasy nakrátko, vousy, v davu bych ho minula a ničím by mě nezaujal. Chvíli jedeme mlčky, pak začnu hovor. Pracuje na městském úřadě, na stavebním odboru. Dovolené tráví na chalupě, jednou vyrazil s kamarádem z práce na víkend na kolo, ale nějak se nevedlo. Man?elku má před totální endoprotézou, jeho bolí záda. A tak dál. Bě?né otázky, bě?né odpovědi. - Tady pomalu, upozorní nás, kdy? se blí?íme k men?ímu rybníku. ? Proč?, ptám se. ? Ta hráz je buď před zborcením nebo rekonstrukcí, je?tě nevíme, pro co se majitel rozhodne, dodá ironicky a vypravuje dál jakousi slo?itou restitučně majetkovou kauzu. Během pěti minut se dozvídám mo?ná víc, ne? bych nezbytně chtěla a potřebovala sly?et. Ale dr?í se tématu a podstaty věci, jenom prostě asi nemá klid, pokud neřekne v?echno. Dal?í bod k dobru ? má hezký hlas a nepolyká slabiky. /Ve vhodné chvíli se zeptám, zda někdy hrál divadlo, ?e má tak dobrou výslovnost: ? Jo, ale jenom u nás ve městě, jako dítě a pak akorát dvakrát ročně na slavnostech, co město pořádá/. Daniel má k rybníku na pana Va?íčka doplňující otázku ? a pak u? se baví jenom spolu. Co? mi dává mo?nost znovu si ho nenápadně prohlí?et. V jednu chvíli zachytím jeho rychlý pohled. Taky si mě testuje. Někde hluboko ve mně se něco pohne? Ale to u? vjí?díme na náměstí, parkujeme a vykládáme věci z auta. Chci napravit svou malou nezdvořilost a podávám mu ruku: - Tak je?tě jednou, nezlobte se, já jsem.., nedořeknu. ? To je dobrý, neomlouvejte se, zrozpačití. Ohlédne se na kulturák a zbytečně se ptá: - Tady to je? Jde přede mnou do schodů, v?ímám si, jak má dlouhé nohy. A asi nové boty. V duchu se pousměju: kvůli dne?ku si u Vietnamců koupil nové boty?Nemů?u vědět, zda kvůli dne?ní akci a jestli u Vietnamců, ale fantazie mi u? bě?í na plné obrátky. xxx Je vám doufám jasné, ?e tenhle příběh si od A do Z vymý?lím, jakákoliv podobnost se skutečnými lidmi je čistě náhodná. Prostě pí?u na zadané téma. A teď se rozmý?lím, jak svůj příběh povedu dál. Nechci, aby z něj byla banální love story, ani nechci na?e setkání nahodit jako okam?ik v čase?Nezbývá, ne? psát dál a jak to dopadne, si počkám. Minimálně do konce pořadu. xxx Poslouchám úvodní řeči a tvářím se neutrálně, i kdy? si po dlouhé cestě připadám upocená, ?pinavá, prostě jak vyta?ená z popelnice. Nemívám trému, ale teď?Va?íček na mě upřeně kouká a já se stydím. Svádím stud na staré boty, ale?jenom tím to není. Pořadatelé mi předávají slovo?a v?echno mizí. Soustředím se a hlava mi jede naplno. Do chvíle, ne? zachytím JEHO pohled ? vypadnu z rytmu a jsem ráda, kdy? dokončím větu. Rozhodnu se, ?e se nedám. Není mi patnáct, pár mu?ů jsem v ?ivotě viděla, proč mám mít trému zrovna z Va?íčka?! Pozoruju ho, kdy? hraje svoje písničky a zmocní se mě absurdní a zcela nevysvětlitelné přání pohladit ho po zádech. Schovám ruce do kapes a zatnu nehty do dlaní. Kdy? tleskám, mám od nehtů červené jizvičky. xxx Pořad končí. Stejně dobře mů?e skončit i moje story. Koho z čtenářů zajímá, jak, kdy a proč mě začal zajímat nějaký úředník městského úřadu? Co s tím teď? Mohla bych?ano, u? vím. xxx - Jdeme na večeři?, zeptá se Daniel, kdy? vyjdeme z kulturáku. Váhá. ? Jen pojďte, Dan vás pak hodí zpátky, zvu ho ze v?ech sil. - Noc je je?tě mladá, graduju?Usměje se a ve třech vejdeme do Panského domu. Je pátek večer a na první pohled plno. Ale vzadu odcházejí nějací lidé. Zamíříme k uvolněnému stolu. - Marku! Jedna ?ena ze skupinky, která odchází, se oddělí a jde k Va?íčkovi. ? Marku, a v očích se jí mísí radost s ú?asem. ? Co tady dělá?? My tudy projí?díme?, - a hlasy se vzdalují, jak vede Va?íčka ke skupince u východu. Přes jídelní lístek sleduju němé divadlo ? potřásá si se v?emi rukama, gestikuluje, ukazuje na nás, něco vysvětluje?a u? se vrací. ? Prosímvás pěkně, mů?ete mi na chvíli pohlídat tu kytaru?, ptá se. - Hned se vrátím. Potkal jsem?, to jsou známí, dodá rozhodně. Vyjde ven a Dan se zeptá: - U? sis něco vybrala? Co je, prosímtě? Co je s tebou? Nemů?e vědět, ?e jsem právě napsáním několika slov poslala za jinou mu?e, do kterého jsem se začala zamilovávat. /15.května ? 24.října 2005/

Literární Vysočina 2005 očima Zory ?imůnkové Barevná ?íznivá čára Festival samotný pro mě začal u? ve středu odpoledne, kdy jsem s Petrem Musílkem odjela z bratrovy chalupy do Chotěboře. Tak moc! se mi nechtělo ze zahrady plné dětí, psů a slunce /snad posledního toho týdne, pak u? jen lilo/?Ale kdo se dal na vojnu, musí bojovat, tak?e nezbylo ne? zatnout zuby, sednout do auta a odjet chystat ceny, kontrolovat ubytování, připravovat prostory v ZU? a dělat tisíce jiných věcí. Následující dny mi a? do nedělního poledne splývají v ?íznivou barevnou čáru. Jen občas mi v hlavě blikne závěrka neviditelného fo?áku a nav?dy zastaví čas: - po dlouhé práci na přípravách usínám, ale ?íleně mě ru?í hučení zapnutého počítače. Chci ho vypnout, ale stávkuje, bojím se, ?e bez znalostí fines chování počítačů rodiny Musílkovy narazím, nakonec ho nechám být - děláme ?nástěnky? /panely s plakáty sponzorů a jinými/, poodstoupím, abych se podívala zdálky - a tehdy začnu poprvé skutečně věřit, ?e festival bude - v pátek ráno se u Petra setkám s Petrem Moučkou z Brna, má tak čisté a pozorné oči?Později s Milanem Sochorou stvoří nápis do hlavního sálu?a mě se výsledek tak líbí, ?e Petrovi zůstanu ? ach ten čas! ? za něj dlu?na víno. - Paní Kájínková ze Salónu Kleopatra mi vyčesává vlasy do účesu ? a s takovou péčí, ?e říkám: - Takhle mě nečesali ani jako nevěstu, a ona hned: - Kdy?, víte, mě to stra?ně baví. Proto chodím do práce ka?dou sobotu a beru si v?echny svatby? - Odněkud utíkám a na pozadí bílé zdi ke mně po schodi?ti stoupají dva tmavě odění mu?i: Paul Merild a Radek Lehko?iv. Rozpřáhnu ruce, trochu mo?ná teatrálně: - Pánové, vítejte. - Paní Baďurová, maminka Franty B., sleduje na druhé scéně produkci Divadla Refektář a Miroslava Kantka. Pečlivě nastrojená a načesaná, pozorně vnímá dění na pódiu. Bystrá paní, stejně jako Franta. - S Frantou si dáváme v Pančáku narychlo panáky na ?al. Není pro organizátory nic nepříjemněj?ího, ne? omlouvat změny v programu. - Písničkář Petr Sedláček mi představuje svou ?enu Ivanu. Nesmírně milá, příjemná, připomíná mi černovlasou vílu. - Pod schody uvidím Zdeňka Rollera z kapely Pilgrim Pimple. Jdu k němu, podávám ruku a on se na mě podívá stejnýma očima, jako má Jean Reno. V tu chvíli vím, ?e zmatený de?tivý den končí ? i kdy? do začátku koncertu PP zbývá je?tě přes hodinu. - Předávám cenu tomu pánovi, který mi neskutečně připomíná moji osudovou lásku, líbá mě, v tu chvíli ?lehne blesk. Očima děkuju do sálu neznámému fotografovi. A nakonec dva momenty, na které slova příli? nestačí: - Volám k autorskému čtení svého syna Franti?ka, obejmu ho kolem ramen a rukou opí?i půlkruh: - To je tvoje publikum. A najednou mi dojde, ?e nejen jeho, ale hlavně na?e, publikum Literární Vysočiny. ?e v?ichni ti lidé v sále ? a mimo něj ? vá?ili mnohdy hodně dalekou cestu, jen aby přijeli na ná? festival?Dobrý pocit - a zpětně za něj v?em děkuji. - V sobotu pozdě večer přeci jeden slib plním: i přes stra?nou únavu dojdu do Tip sport baru v naději, ?e tam potkám mnohé festivalové hosty. Odcházím o půlnoci a je?tě mě chce vyfotit Petr Moučka. Nejsem opilá, nic, přesto si dovolím na malou chvíli se pro účely fotky přitulit k pánovi za sebou?Maličká chvíle?a ten dotyk?tak vzdálený, tak blízký, tak intenzivní?Vjede mi a? do morku kostí. Nevím, proč mi v hlavě uvázly tyhle momenty, a ne jiné. V?dy? s tolika lidmi jsem mluvila, s tolika se smála a vtipkovala, tolik novinek jsem sly?ela?Jen?e ta velmi barevná ?íznivá čára neúprosně hnala mé kroky po ?ňůře několika málo míst a nedovolila vybočit? Musím se omluvit v?em, s kterými jsem kromě pozdravu nestačila promluvit ani tři věty. Mů?e to vypadat jako nevychovanost, nedodr?ení slibu, ?e přijdu tam a tam /nejčastěji do Panského domu/, nebo v nejhor?ím nezájem, a to mě trápí - ale tak to není ? prostě jsem neměla ani vteřinu času. U? teď vymý?lím, jak pří?tí festival zvládnu lépe: abych ho nejen pře?ila, ale i pro?ila? /14.července 2005, Voznice/